Devětsil
čeleď: Asteraceae
rod: Petasites

Devětsil roste v Evropě, Asii a v Severní Americe. Rod Petasites zahrnuje zhruba 18 druhů. Mezi poslední zdokumentované druhy patří Devětsil Kablíkové (Petasites kablikianus Bercht), pojmenovaný po známé české botaničce Josefíně Kablíkové, která žila v 19. století a tento planě žijící druh objevila.

Mezi nejznámější druhy Devětsilu, které se dají najít v českých luzích a hájích, patří:

Devětsil lékařský – Petasites hybridus
(syn: Tussilago hybrida, Tussilago petasites, Petasites officinalis)

Vytrvalá, za květu 10 až 40 cm a za plodu až 130 cm vysoká bylina. Lodyha nese nafialovělé nebo alespoň na špičce růžové šupiny. Květy v hustých hroznovitě uspořádaných úborech, narůžovělé až růžovo fialové, dvoudomé, samčí květy asi 2x větší nežli samičí a na delších stopkách. Listy srdčitě okrouhlé, přízemní, řapíkaté, objevují se až po odkvětu, dosahují až 60 cm šířky a až 100 cm délky. Kvete v III až V.

Výskyt: vlhké nebo lužní lesy, lesní prameniště, rokle, podél lesních potoků, vlhká rumiště, na půdách humózních a kamenitých.

Rozšíření: v ČR roztroušeně, hojněji v horských a podhorských oblastech. Celkově roste ve střední a jižní Evropě, zdomácnělý v Evropě severní a dále roste v západní a severní Asii.


Devětsil bílý – Petasites albus
(syn.: Tussilago alba, Tussilago ramosa)

Vytrvalá, za květu 15 až 35 cm a za plodu až 80 cm vysoká bylina. Lodyha nese bledě zelené šupinovité listy. Květy v hustých hroznovitě uspořádaných úborech, nažloutle bílé. Velké, srdčitě okrouhlé listy se objevují až po odkvětu. Kvete v II až V.


Výskyt: vlhké nebo lužní lesy, lesní prameniště, rokle, podél lesních potoků, na půdách humózních a kamenitých.

Rozšíření: v ČR hojně, pouze v nižších polohách vzácně, roste v téměř celé Evropě kromě jihozápadní části.


Devětsil japonský – Petasites japonicus
(syn.: Nardosmia japonica)

Vytrvalá, za květu 20 až 40 cm vysoká bylina. Květonosné lodyhy vzpřímené, lodyžní listy lupenité, bledě zelené, nápadné, až 10 cm dlouhé. Úbory ve staženém květenství, bělavé, asi 1 cm dlouhé. Přízemní listy srdčitě ledvinovité, zubaté, až 1 m široké, řapík až 2 m dlouhý, vyrůstají po odkvětu. Kvete v III až IV.


Výskyt: Severní Japonsko, Kurilské ostrovy, Sachalin, Čína, Korea, v ČR občas pěstován zejména v zámeckých parcích, méně často i v zahradách, zplaňuje jen velmi vzácně.

Pěstování: Vyžaduje polostinné až stinné stanoviště a vlhkou půdu, nejlépe např. na břehu zahradního jezírka. Nehodí se pro malé zahrady, neboť jednak jeho obrovské listy zabírají mnoho místa a vedle toho se na vhodných stanovištích celkem úspěšně a nekontrolovaně šíří dál.

Užití: V Japonsku se prodávají dlouhé řapíky devětsilu japonského (v japonštině se jim říká fuki), jež se po oloupání používají jako zelenina.


Devětsil v lékařství

Devětsil je v lékařství a léčitelství využíván odnepaměti. Odtud název Devětsil lékařský.

Sbírá se zejména oddenek (Radix petasitidis), někdy také list nebo květ. Oddenek se sbírá časně na jaře a po omytí se suší ve stínu při teplotách do 40 °C. List lze sbírat kdykoliv od jara do podzimu.
Oddenek obsahuje silici (asi 0,1%), hořčiny, sliz, třísloviny, petasin (asi 1%), isopetasol, inulin, fenol, cholin, sloučeniny síry, kyselinu angelikovou a minerální soli, v květech je navíc přítomna kyselina tanová a dextrin.
Droga působí protikřečově zejména při chorobách dýchacích cest, ale i při křečích žaludku, močového ústrojí či žlučníku, výrazně utišuje kašel, osvědčila se při astmatu, dně, reguluje látkovou výměnu, působí protirevmaticky, močopudně a proti zácpě. Čerstvé, jemně naklepané listy se užívají jako obklady na odřeniny či při výronu kloubu, kořene se zejména v minulosti užívalo proti střevním parazitům (hlístům) a vzhledem k tomu, že devětsil (na rozdíl od řady podobně působících drog) nemá nežádoucích vedlejších účinků, lze jej aplikovat i u dětí. Vnitřně se podává ve formě macerátu, nálevu (1 čajová lžička na šálek vody, 3x denně) nebo prášku, lze ji podávat i s vínem či s medem či ovesnými vločkami např. při kašli, horečkách nebo při potížích s močením. Droga však bohužel nepříjemně páchne, takže její užití může u citlivých osob vyvolat nevolnost (z tohoto důvodu se jen zřídka podává samostatně, ale spíše se přidává do směsí).
(čerpáno z Herbáře léčivých rostlin autorů J. Janči a J.A.Zentricha)


Zajímavosti

• latinský rodový název je odvozen od řeckého slova petasos čili široký klobouk. Velkými listy devětsilu si lidé chránili hlavy před sluncem.

• devětsily jsou zvláštní tím, že se se u každého druhu vyskytují dva typy kvetoucích rostlin. Jedny s převahou zdánlivě oboupohlavních květů (tzv. androdynamické) a druhé s převahou samičích květů (tzv. gynodynamické). Tyto typy se liší vizuálně habitem kvetoucích lodyh a mohou působit pro laika jako dva odlišné druhy.

• na společných lokalitách můžeme najít křížence devětsilu kablíkové jak s devětsilem lékařským, tak i s devětsilem bílým. Takoví kříženci jsou intermediálního charakteru a značně variabilní.

• záraza devětsilová (Orobanche flava) – parazitická nezelená, 40-70 cm vysoká, statná až mohutná bylina s tlustou, světle žlutou, okrovou až růžovou lodyhou. Záraza je rostlinou bez chlorofylu a proto není schopná fotosyntézy. Veškeré živiny získává parazitováním na jiné – hostitelské – cévnaté rostlině. V ČR je zařazena mezi silně ohrožené druhy naší květeny -C2 (zákon ji však žádnou ochranu neposkytuje).

Dr. V. K.: Český herbář
(nakladatelství Alois Hynek, Praha, 1899)

Devětsil (Petasites officinalis) roste v celé Evropě podle potoků, na vlhkých lukách, kvete v březnu a dubnu. Kořen má silný; listy 1—2 st. široké, ledvinkovité; dutá lodyha jest červená; květ také.
Považován dříve za účinný lék proti moru. Kořen má zápach silný a protivný, a potřebuje se proti dýchavičnosti a padoucnici.